 |
 |
 |
 |
 |
||||||||
 |
||||||||||||
Vozy našich členů I.
|
|
|
|
|
Vyrobeno v březnu 1933, první majitel: Otokar Guth, rok pořízení: 4.7.1967 Stav vozu: po renovaci, renovace v roce 1983-84, plně funkční. Dle historiků z kopřivnické Tatry byla naše tatra na prodejně již od 15.3.1933 a koupena byla 14.4.1933 panem Otokarem Guthem. Další zprávy jsou z protektorátního TP, kde je zmínka z 18.6.1941 o novém majiteli, vlastnil ji učitel hudby a potom jeho dcera. Můj otec koupil vůz v 4.7.1967, ale přepsaný na DI byl až v roce 1972. Stál 6000 Kčs a 300Kčs převod.(půlka). Tatra jezdila pro naši rodinu až do roku 1975, kdy se vytavila ojniční ložiska a již se neopravovala. V tomto 8letém období otec koupil jiný motor, takže původní tam není. Jak běžel čas, tak jsem v roce 1983 neodolal a s otcovou pomocí začal vůz rozmontovávat a dávat do kupy. Tenkrát by v nepojízdném stavu nešla prodat ani za 3000 Kčs.Vždy jsem byl proti prodeji, protože jsme tatru měli rádi. Odvozila vlastně celou stavbu chaty a jezdili jsme za příbuznými do Krkonoš a na Vysočinu. Dali jsme se tedy do renovace a já začal chodit do TVCC Praha. Otec se účastnil již dříve. Udělali jsme GO motoru, přešli na aditivovaný olej, nechali jsme udělat nový černý lak, ale ten se moc nepovedl vlivem vlhkého prostředí. S kamarádem jsme vůz očalounili. Z DI již chodily dopisy, že pokud se nedostavíme na STK do určitého termínu, nemusíme již pospíchat, protože nám to odhlásí. Nakonec jsme to zvládli a od roku 1985 s Tatrou jezdím. Dnešní podobu dostala v roce 2005, kdy jsem dokoupil původní klakson, sehnal původní hodiny a do reflektorů dal repliky původních skel. Motoricky je auto v pořádku, ale stále se něco vychytává. Spotřebu má okolo 8 litrů a nikde mě zatím nenechala. Jezdit na závody mě moc nebaví, radši jezdím na výlety. Největší výlet zatím byl do muzea Tatry v Kopřivnici. Trasa vedla přes Polsko, Jeseníky a jižní Moravou jsme se vraceli zpět. Tento výlet jsme nazvali Expedice Kopřivnice 2004, a najeli jsme 1140 Km. |
|
První majitel: neznámý, rok pořízení: 1978, stav vozu: vůz je na SPZ , loni po STK. Tatru jsem v roce 1978 koupil při náhodném setkání s pánem před hospodou v Hlubočepích. Jak jsem Tatru okukoval, on povídá: "Nechceš to koupit, mne už ten krám nebaví." Byl jsem student, peníze žádné, auto mne ale zaujalo tak jsem jen špitl: "...a za kolik?" Pán se na mne zadíval a řekl, že za 300, ať už to je pryč. Já no to, že zaběhnu domů a snad mi tátá půjčí. Pán v hospodě kupodivu ještě čekal, táta mi půjčil a tak jsem se stal šťastným a zároveň nešťasným majitelem polorozpadlé Tatry. Ale jela, to bylo hlavní. S tatrami jsem měl trochu zkušeností, protože bratr měl a má T75 kabriolet. Pořád jsme se hrabali v motoru, jelo to jen občas. Původně jsem i myslel, že bude mít bratr radost, že jsem koupil auto, které může být na náhradní díly. Teprve později jsem zjistil, jak velký je rozdíl mezi T 57A a T75. Tak jsem si auto nechal a během opušťáků z vojny jsem ji opravoval, vyvařoval, motoru udělal GO a nakonec jsem ji i sám nalakoval. Později jsem pořídil i novou střechovici. Neustále jsem sháněl nějaké díly. Naštěstí jich po Praze tehdy bylo víc než dost. Od roku 1980 je Tatra v běžném provozu a jezdí tak, jak jsem ji tenkrát opravil a nalakoval. Pravda, GO motoru jsem dělal ještě jednou. Měl jsem Tatru dlouho jako své jediné auto, se ženou a dětmi jsme s ní mnoho najezdili, účastnili jsme se s ní mnoha veteránských akcí. Občas se opravil motor, vyměnily se pneumatiky a jelo se dál. Nikdy nás na cestách krátkých i dlouhých nezklamala, dojeli jsme vždy. Rovněž bez problému Tatra procházela STK. Až na poslední loňské STK mi ji v rámci prohlídky, v květnu 2010, jeden nešikovný technik naboural. Rozbil mi přední část kapoty, mřížku, starý lak a kyt popraskaly. Kapota byla zprohýbaná hruza pohledět, byl jsem z toho velmi špatný. Škoda byla velká. Nyní je už vše vyklepáno, spasováno, nakytováno, v plniči, ale bohužel nelze nalakovat jen kapotu, musí se udělat celé auto. Věřím, že v létě 2011 vyjedu. S pojištovnou se dosud hádám o škodu, není to dodnes dořešeno, ale neklesám na mysli. Přikládám foto, ale asi bude mít Tatra jinou barvu.... |
|
První majitel: Československý stát-diplomatické služby v zahraničí Rok pořízení: 2002, vůz je na SPZ, po STK "Vždy jsem toužil po aerodynamickém voze Tatra, pak jsem objevil v autobazaru v Mariánských Lázních Tatraplán z roku 1952 na SPZ, byl celý pod nánosem prachu, ale nebyl vůbec zkorodovaný, zdál se v původním stavu, nezasažený kutilem (kromě zadních světel, ta byla ze Škody 1202), byl na značkách a po STK. Motor docela vrčel a kouřil. Rodinná rada nákup schválila, a tak jsem utratil úspory za Tatraplán. Dnes už vím, že to nebyla špatná koupě, ale tenkrát se mi z ceny dělalo špatně. Z TP jsem zjistil, že byl zakoupen státem a od roku 1953 byl v diplomatických službách v Anglii, proto má na pravé straně volant. Pak sloužil na vnitru a později u České spořitelny. Nakonec byl prodán soukromníkovi, ale poslední majitel byl starší nemocný pán a už s ním moc nejezdil. Po smrti majitele Tatru jeho syn prodal do bazaru a nyní je můj. Prověřil jsem originalitu vozu i v muzeu v Mladé Boleslavi, kde byl vyroben. Čísla motoru a karoserie jsou v pořádku, barva byla černá, čalounění odpovídá záznamům v knize o prodeji. Fotokopii listů obchodní knihy, kde je popsán prodej vozu, jeho barva, čalounění, čísla a vybavení i první majitel mi z muzea Škoda zaslali. Měl jsem radost, že je to v pořádku, což se cení. Ale, jak jsme vůbec dostali vůz domů? Pro mne a děti to byla bylo velké dobrodružství. Auto jelo po ose, podivně to drncalo, gumy byly placaté a zpuchřelé jak to 20 let stálo u pána v Příbrami. Olej v motoru bazar vyměnil a tak jsem věřil, že když pojedu opatrně, musím dojet. V bazaru mne považovali za blázna, chtěli mi auto odvést domu na odtahovce, ale to by přece bylo pro tatrovku potupa! Auto se co chvíli přehřívalo, museli jsme neustále zastavovat. Pak jsem zjistil, že nebyl zapojen chladič oleje. Ze všech spojů okolo karburátorů tekl benzin a já se bál, že to chytne. Brzdy byly nějaké gumové, kapalina už možná nebyla brzdovou kapalinou. Ruční brzda brzdila jen naoko. Vzdálenost 150 km jsme jeli 5 hodin. Doma se pak mylo, leštilo a za víkend bylo auto krásně lesklé. Dálší měsíc jsem opravil kompletně brzdy, znovu vyměnil olej, dal novou baterii a sehnal lepší pneu. Absolvovali jsme i některé závody. Motor bral hodně oleje, tak jsem sháněl jiný, jeden jsem sehnal na Moravě, prý po GO. Namontoval jsem ho v roce 2009 a dal původní motor na GO. Koupený motor vydržel 2.000 km, při soutěži Tatra v Českém ráji se v motoru utrhl píst, ohnul ojnici a byl konec. Poprvé jsem jel s Tatrou domů na laně. Minulý rok jsem přivezl z Kopřivnice původní motor po GO, namontoval jsem ho a šlape jak hodiny. Nyní pro změnu odešlo ložisko na hlavní hřídeli převodovky, úplně se rozpadlo a převodovka se zakousla. Tak přez tuto zimu ještě provádím opravu převodovky. Věřím, že na jaře bude Tatraplán připraven na sezonu 2011. |
|
|
|
Milostav Urban, čestný člen Veteran Car Clubu Praha Jeho nejslavnější akcí byly dvě výpravy do Spojených států s cílem dobýt nejzápadnější výběžek Aljašky. Po první neúspěšné výpravě, kdy jeho T12 srazil z dálnice v Tennesee kamion, se Míla Urban do Ameriky po dvou letech vrátil v roce 1978. Spolu s ním jeli po trase jízdy automobilů z roku 1908 ještě František Valšuba s jeho T11 a dva spolujezdci. Jezdili rychlostí 40-50km v hodině a denně se pokoušeli najet až 400km. Svého cíle úspěšně dosáhli, auta sloužila spolehlivě (o některých opravách se můžete dočíst v Urbanově knize Nesmrtelných 12HP, kterou lze tu a tam objevit v některém e-shopu).Na zpáteční cestě se zastavili v Harrahově muzeu v Renu, projeli Údolím smrti v Californii i Grand Canyonem v Coloradu. Celkem za 4 měsíce najeli 24 tisíc kilometrů. Pro ty, kdo pamatují/nepamatují dobu tzv. socialismu je třeba dodat, že cestovatelé museli získat devizové přísliby (každý měl 970,-USD) a tzv. výjezdní doložku. Velký fanda tatrovek, Míla Urban byl v posledních letech velmi nemocen se srdcem a zemřel na podzim 2010. Ještě za svého života svoji slavnou Tatru 12 (Čochtu) prodal sběrateli, který ji umístil do svého muzea, které je bohužel nepřístupné veřejnosti. |
(c) 2009