 |
 |
 |
 |
 |
||||||||
 |
||||||||||||
T75,1936,
M. Kratochvíla
Hudebník, podnikatel, sportovec a cestovatel Martin Kratochvíl měl dědečka Karla Kaplana, který za první republiky podnikal „v eukalyptovém oleji“.
Dovážel esence, aby ve své firmě míchal eukalyptové masti a dodával na trh vůbec vše na co si vzpomenete s příchutí eukalyptu. Dokonce receptura na bombóny Klokanky prý pochází z pera děda pana Kratochvíla.
Pan Kaplan si v roce 1936 koupil čtyřdveřovou Tatru 75 s rychloběhem, takže si rodina pár roků do německé okupace mohla užívat radostí automobilismu.
Za války vozidlo zkonfiskovala německá braná moc a k 30. červenci 1941 bylo v německém Technickém průkazu k vozu zapsáno, že je v užívání SS Sturmem v Českých Budějovicích – tehdy samozřejmě v „Budweis“ na Teindleserstrase a jezdilo se značkou PA-177390.
Auto podle informací od současného majitele skončilo na konci války v Německu a díky své preciznosti Němci dohledali, že šlo o konfiskát a vůz vrátili do ČR.
Auto pak sloužilo pravděpodobně od r. 1946 do února 1947 MUDr. Karlu Pokornému jako služební vozidlo – šlo o úředního lékaře ONV v Českých Budějovicích. Tatra byla pak vrácena Idě Ehrmannové, příbuzné původního majitele. V roce 1947 byl vůz zapsán ještě na Jiřího Otto Wachtla, držitele výrobní koncese sporáků a v roce 1949 se dostalo konečně do rukou dcery původního majitele Květuše Kratochvílové.
Tatrovka sloužila rodině po mnoho let spolehlivě. Problémy začaly v 60. letech, kdy vozidlo již dost zestárlo, dopravní inspektoráty začaly s přísnými technickými prohlídkami, často přímo s cílem zlikvidovat předválečné vozy, vyřadit je z provozu a poslat je do šrotu.
O veteránském hnutí, sběratelství vozidel v té době nikdo nic netušil. A tak paní Kratochvílové chodila předvolání, která si mnozí z nás již tak dobře pamatují. V roce 1966 napsala paní Kratochvílová na Inspektorát dopis, aby jí byla prohlídka posunuta o 3 měsíce, protože: „..vzhledem ke stálé zimě, teploměr se pohybuje stále kolem nuly, není mě možno vůz, který stál celou zimu venku a je vychladlý a je mazán letním olejem natočit.“ V roce 1977 musela napsat, že na další prohlídku nemůže nyní auto přistavit, protože syn Martin, který s vozem jezdí, je nyní na vojně…Podobných suplik musela paní Kratochvílová napsat několik, a přesto vůz neuchránila – těsně před revolucí – v roce 1983 musela držitelka zaplatit dvacetikorunový kolek a vyplnit potvrzení, že „…na žádost držitele je trvale vyřazen z provozu vůz SPZ AK-38-02“.
Rodina vůz sice i pak parkovala většinou v garáži, nicméně vůz už byl nepojízdný, opuštěný a chátral. Po revoluci pan Martin Kratochvíl, přestože není ani fanouškem historických vozů ani značky TATRA vůz nechal restaurovat v Českém Dubu firmou pánů Kabátků. Na silnici se tak zase mohla vrátit krásná tatrovka, která zažila několik politických režimů – ten první a ten poslední demokratický – a mezitím byla svědkem i mnoha pohnutých lidských osudů. Škoda jen, že pan Kratochvíl nemá na vůz čas a jezdí s ním jen minimálně, jeho Tatru na silnici prakticky nemáte možnost potkat…. (10/05)