 |
 |
 |
 |
 |
||||||||
 |
||||||||||||
Profesor Vondráček
vzpomíná:
Automobilismus
(Slavný československý lékař, zakladatel klinické psychiatrie, nar. roku 1895, zemřel v roce 1978)Doba mezi dvěma světovými válkami byla rájem pro tehdejší automobilisty. Vozů nebylo ještě příliš mnoho, servis byl většinou dokonalý, až na některé výjimky (Tatra), benzinových čerpadel byla spousta. V roce 1938 bylo na území Československa téměř 10 000 čerpadel….Tehdy bylo v Praze mnohem více čerpadel než veřejných záchodků. Některá čerpadla začala po zvýšení frekvence provozu překážet a byla postupně rušena. Já jsem mohl tankovat v Italské ulici u Riegrových sadů, Škrétově ulici u Musea, v Anglické na roku Škrétovy. Všechna tato čerpadla přirozeně zanikla. Dnes musím pro benzin nejblíže k Olšanům. (Psáno v 60. letech – pozn red.) Nahuštění duší bylo samozřejmostí, někteří obsluhující prováděli i drobnou kosmetiku vozu. Silnice byly vybraně mizerné, teprve v pozdních 30.letech se zlepšily, stávalo se, že během jednoho výletu jsme několikrát „píchli duši“, takže jsme s sebou vždy vozili reservní duši a vulkanisační aparát. Hrozná byla silnice Praha – Mladá Boleslav, cesta trvala přes dvě hodiny opatrné jízdy... Na jedné silnici se mi jednou utrhl kufr, na němž byly namontovány dvě reservy. Bylo mi vždy líto vozu. Do některých míst jsem raději nejezdil.Automobilisté byli dobrým zdrojem příjmů pro některé obce. Někde strašily slabomyslné tabulky: Auto 6km! Kdyby to automobilisté dodržovali a jeli skutečně rychlostí 6 km/hod, asi by to ty obce záhy omrzelo.Jednou jsem zaplatil pokutu na mělnickém mostě, že jsem jel 8 km/hod a ne 6km/hod. Švagr zaplatil pokutu za to, že o půl jedné v noci jen mrknul světly a hlučně nezatroubil. Pověstný byl Bochov u Karlových Varů, tam na náměstí měřili rychlost (6km/hod), stačilo ale na náměstí zastavit a bylo po měření.. U soudu se vždy ptali obviněného, zda troubil, tak se pro jistotu troubilo. Jednou jsem si zatroubil u Terstu a přiběhl rozhořčený strážník, když však viděl cizince, uklidnil se. Jindy šla mamička s děťátkem uprostřed jízdní dráhy v Legerově ulici, jel jsem tiše za ní, až mne zpozorovala a za šetrnost se mi odměnila výrokem:“Troubo, proč netroubíš!“ Tak jsem si příště na některou mamičku, babičku nebo dědečka z pedagogických důvodů zatroubil. Také jsem dostal vynadáno….Dnes je jednoznačně rozhodnuto netroubit, ale v nepřehledné zatáčce na úzké cestě si přece jen trochu troubím a vidím někdy, jak se protijezdec honem klidí ke straně.Při vjezdu do Prahy se platilo dlažebné 1Kč. Jezdilo se nalevo, jako v Anglii, ve Švédsku a jinde. Někdy začátkem 30. let jsme přistoupili k mezinárodní konvenci o jízdě vpravo, ale výběrčí domky, pokud se stále stavěly, byly orientovány stále nalevo, že prý bude velmi nákladné celou dopravu orientovat po pravé straně. Přišli Němci, okupace, rozkaz a během tří dnů se jezdilo napravo.Auta byla většinou otevřená, teprve v 30.letech vzrůstala obliba zavřených aut., takže kukly, automobilové brýle, pláště do prachu, vysoké rukavice se stávaly pomalu museálními kusy, motocykly si ovšem vynutily svoje oblečení. „Muž v kůži nebo kožence“ s přilbou mi připomínal vždy středověkého bojovníka.Okolo roku 1925 bylo auto již fylogeneticky vyvinuto na dnešní úroveň: elektrika, malá i velká světla, elektrická houkačka, startér, kulisové řazení, kardan, diferenciál.Začali jsme auta dělat hodně brzy… Nedělali jsme auta špatně, ale draze.Velký komfortní americký vůz v té době byl – v korunách počítáno – mnohem levnější ke koupi než např. malá Tatra. Proto přišla vysoká ochranná cla. Kdo chtěl výkonný vůz, který všechno hladce na přímý záběr vyjede, a mohl si to dovolit, kupoval si „americké“ auto. Ale i francouzské vozy (Renault, Peugeot, Laigne Lavastine, Bugatti, Senéchal, Panhard – Levassor, Talbot aj.) měly své ctitele. Anglické vozy byly u nás poměrně vzácné, ale prodávaly se…. V Praze jsem viděl i Rolls-Royce, měl ho majitel biografu Adria. Drahé a výborné byly Jaguáry….Z cizích vozů přece jen vedly americké vozy. Pamatuji ještě původní „vyjevenou“ fordku, tu prodávali na Václavském náměstí. Pak, někdy v roce 1926 se změnil typ a Ford sem dodával poměrně levné vozy s velkým obsahem. Kamil Henner si koupil fordku s větším obsahem a Otakar Janota tu s menším obsahem. Henner ji měl asi 30 let, to byly vozy k neroztrhání, všechno to sneslo a pořád to jezdilo….Naši lékaři potřebovali na ty strašné silnice vozy odolné proti všem škodlivinám, nemusely být ani zvlášť rychlé, ale musely všechno vyjet a k tomu se hodily vozy značky Praga. Do roku 1925 končila jejich kapota jakýmsi zobcem. Pak se její tvar změnil a byla na ní běžící panenka (Vítěz – miniatura Šalounovy sochy – pozn.red). Grandku nebo Mignonku si mohli dopřát jen chirurgové, venkovští praktikové měli Alfy. Pak začala Pragovka dělat Piccolo, Superpiccolo a Baby, tyto poslední už ani neměly zadní dveře.Ceny vozů klesaly, velmi dobrý vůz ze škodovky Populár ve standardním vypravení stál těsně před druhou světovou válkou 18 000,- Kč. Oblíbený byl větší vůz ze škodovky Rapid, který mělo mnoho lékařů. Luxusní byla šestiválcová škodovka, kterou si oblíbil dr. Jindřich Hytlák a mnoho s ní cestoval. Waltrovky byly drahé vozy. Motoricky výborné, ale špatně pérované. Pro mladé lidi byly jedno a dvouválcové aérovky; později dělala firma velmi rychlé sportovní vozy o 30 a 50HP. Z malých aerovek si lidé neprávem tropili všelijaké žerty. Byly to vozy výborné, mnoho lidí potěšily. Švagr Ruda Drahorád měl dvouválec, který mu působil mnoho radosti.…Pro finančně slabší začala Tatra dělat lidové vozy. Začalo to dvouválcem vzduchem chlazeným a ten jsem si koupil. Koupě vozu byla tehdy příjemná věc, obřad….Zástupci firmy nabídli v kanceláři zájemci židli, někdy i cigaretu, pohovořili s ním, vysvětlili mu jaké přednosti vůz má a povozili ho v něm. Při koupi byly samozřejmostí projížďky s koupeným vozem, žádné uspěchané předávání. Od tohoto běžného způsobu zastoupení činila Tatra výjimku, její zastoupení bylo neochotné, servis byl špatný. Objednal jsem si vůz na jaře roku 1927, za několik neděl byl k dodání, žádal jsem úpravu sedadla tak, aby se mi tam dobře sedělo. Když jsem si přišel pro „svůj vůz“, vůz tam nebyl. Tak mi honem dávali jiný vůz, sedadlo narychlo upravovali. Ale už to nebylo tak, jak jsem chtěl. Vůz byl otevřený, vzduchem chlazený dvouválec, měl jedna dvířka vpředu a stál 27 000,- Kč. Tehdy bylo vše velmi jednoduché a snadné. Když selhal startér, což se stávalo často, natočil se klikou. Všechno bylo jako na dlani, dovedl jsem vyčistit trysku, seřídit brzdy. Maximální rychlost byla asi 70 km/hod, ale té jsme dosáhli málokdy. Cestovní průměr byl 30-35 km/hod, ale přesto se dal udělat celodenní výlet Praha – Karlovy Vary – Jáchymov – Klínovec – Mariánské lázně – Plzeň – Praha. Zástupci Tatry byli neochotní, součástky neměli na skladě, objednávali je z Kopřivnice. Dost jsem se nazlobil, a tak jsem asi pěti lidem rozmluvil, aby si malou Tatru koupili. Ta snížená ochota stála firmu snížení prodeje nejméně o 135 000 Kč. Dobré jsem se snažil vždy odměňovat a zlé trestat. Firma Horák a Hlava byla naopak velmi solidní, a tak když jsem byl později velmi spokojen s Peugeotem i s ochotou firmy, doporučil jsem ji nejméně pěti zákazníkům, tj. cca 300 000 Kč.Začátkem 30.let začala Tatra dělat čtyřválce, což byl přechod k pozdějším „hadimrškám“ a větším „pětasedmdesátkám“, které se staly velmi populární. Už ani nevím, kolik jsem měl s malou Tatrou najeto, když se při rychlosti nad 60 km začaly projevovat varovné příznaky. Vůz jsem prodal. Koupil ho někdo z Moravské Ostravy. Upřímně jsem mu to řekl a dal mu otcovskou radu: „Nejezděte nad 60 km!“ to se ví, že neposlechl a nedojel, „vylil“ ložiska. Koupil jsem si nový vůz – tu novou Tatru., v zastoupení na Národní třídě. Prodával mi ho mladý baron Ringhofer, velmi slušně. Byl to znamenitý vůz, teprve při 22 000 km jsem „vylil ložisko, do té doby byl bez oprav, ale byl pomalý. (Šlo patrně o typ T52 nebo T30-52 podle fotografie – pozn.red) koupě vozu byla vždy velká rodinná událost. Poněvadž měřím 197 cm, musím si vůz kupovat jako boty. Obuji ho nebo ne? Ameriku jsem nechtěl, daň se platila podle obsahu válců a byla vysoká. V oblibě byly „renóltky“. Dost známých mělo vůz značky Renault. V naší rodině to byla tradice, tchán si koupil roku 1912 Renaultku, kterou měl asi 15 let….Šli jsme potom se ženou do Nekázanky, kde bylo zastoupení Renaulta. Velký vůz má někdy vpředu méně místa než malý. Pro mne byla rozhodující výška volantu. Se sedadlem se dá manipulovat, ale s volantem ne. Zavolali i svého inženýra, ale ten prohlásil, že je to bohužel beznadějné. Tak jsme šli na Poříčí k Horákovi a Havlovi a Peugeot 402 mi vyhovoval. Měl jsem vpředu tolik místa, že když jsem jednou zprudka zabrzdil, žena mi spadla na podlahu. To byla dvousečná zbraň. Žena nemohla pro ten prostor peugeotku řídit, nenaučila se to, ačkoliv tady šlo všechno velmi lehce, volant se dal řídit dvěma prsty, brzdy byly úžasné, stejně pérování, řízení světel z volantu., velký prostor i u zadních sedadel i v kufru. Ale natočit ho klikou jsem si netroufl, měl velkou kompresi. Naštěstí startér, nebylo-li mrazivé počasí, postačil. Byl krásný první jarní den 21.3. 1936, když jsme ten vůz přejímali. Měl jsem ho dvacet let a prodal jsem ho jen proto, že nebyly náhradní součástky.Jezdil jsem v poslední době již bez tlumičů a nemohl jsem proto překročit rychlost 50km/hod….V roce 1977, po 52 letech jsem automobilismu zanechal. (citace z knihy prof. Vondráčka:Lékař vzpomíná) První foto:prof. Vondráček ve své T12 (typ-otevřený vůz), druhé foto: prof. Vondráček s přáteli - v pozadí druhá jeho Tatra, patrně T52 nebo T54, třetí foto: portrétní fotografie prof. Vondráčka ze 30. let, další dvě fota jsou ilustrační: T12, otevřený vůz, na reklamní fotografii firmy a T52/54 na výstavě veteránů v Brně na Výstavišti 2002.3/2005