Moje první Tatra!
Hrdě jsem přinesl domů maturitní vysvědčení s vyznamenáním a slušně poprosil o půjčení rodinné Škody 1000MB. Kdepak, tak drahé auto není pro mladé kluky na půjčování. Pořiď si vlastní, pravila rodinná rada.
Praga nebo Tatra?Hledali jsme v inzerátech a pak se jeli podívat na nabídku, která mi dodnes leží v hlavě. Byl červen roku 1972 a v Praze Nuslích prodával, jestli si dobře pamatuji jméno, MUDr.Svoboda Pragu Super Piccolo kabriolet! Nádherný vůz se stahovací střechou v lahvově zelené barvě. Myslím, že dokonce se všemi doplňky, které auto 
původně mělo. Pan doktor byl první majitel a o vůz se 40 let vzorně staral. V poslední době však jako důchodce už neměl tolik sil a elánu jako dřív. O takové auto se musí přece jenom více pečovat! Motor krásně šuměl a pak doktor chtěl 7 tisíc Kč. Dnes si rvu vlasy, ale tolik peněz jsem v té době opravdu neměl. Také pan doktor byl trochu nervózní, svěřit relativně složité auto mladému nezkušenému klukovi. Neustále zdůrazňoval, že by vůz měl mít garáž, což já jsem tehdy neměl, a že je třeba na zimu vypouštět vodu z chladiče, a tak z koupě sešlo. Pak jsme se dozvěděli, že tátův kolega ze zaměstnání prodává Tatru 57. Manželka už s ním tou rachotinou nechtěla jezdit. Tatra parkovala téměř za městem, v Modřanech, ve společné garáži s vlastně - v té době - zánovní Octávií. Tatřička musela do garáže vždy jako první, pak se zvedla na kolečkový hever a zasunula se ke stěně. Tenhle rituál prováděli oba majitelé v sezóně víkend co víkend. V týdnu se samozřejmě nejezdilo a z garáže domů do centra Prahy to měl majitel tatřičky ještě 40 minut tramvají a autobusem. Jeho Tatra 57 byla místy zelená, místy hnědá, místy měla barvu základového nátěru. Zato měla mohutný střešní nosič vlastní konstrukce. Majitel, pan ing. Šenberger, s ní léta jezdil budovat chatu. Zadní sedačky pryč, místo nich tři pytle cementu, na to se posadily děti, manželka měla velkou tašku na klíně a na střechu přivázali prkna na stavbu. Tak nějak vyráželi po sedm sezón k rodinnému budování. A protože tatřička musela především dobře jezdit, pan inženýr se staral vzorně o motor a podvozek. Méně již o karoserii a čalounění. I tak to však Tatra přežila a původní čalounění ji zdobí dodnes. Tatra od pana Šenbergera byla v roce 1972 ke koupi za závratných 3 600,- Kč. Tři tisíce stál vůz, šest set stál poplatek státu za převod. Peníze jsem poskládal dohromady z chmelových brigád a něco málo přidali rodiče. Druhý den stála Tatra před domem. Byl to hranatý kopec tajemství a překvapení. Jako, že například je karoserie dřevěná, převodovka nemá synchronizaci a nahoru se řadí s meziplynem, a to pořádným. Když jsme s tátou procházeli různé detaily vozu, pravil zasvěceně: tady pod těmi poklicemi po stranách budou asi ventilové rozvody, mohli bychom se podívat, jak to tam vypadá. Chrst !!! Nic zlého netuše jsme sundali poklice, pod nimiž byl sice rozvod, ale ten byl ponořený v oleji! Tak jsem udělal na cestě k objevení tajemství kopřivnického motoru svou první a snad i poslední ekologickou havárii. Další zkoumání vozu proběhla už opravdu rozvážněji.V té době jsem měl auto především na ježdění a o nějakých auto-veteránech jsem nic nevěděl. Auta se na silnici dělila na stará a nová, čili na pomalá a rychlá. A pak to nenápadně začalo. Nejdřív jsem sundal střešní nosič a zjistil, že pod jeho šrouby do vozu zatékalo. Takže to chtělo novou střechovici.Netušil jsem vůbec, že něco takového existuje, ale v Řempu (prodejna řemeslnických potřeb za šokyalismu) měli hnědou koženku. Když už měla Tatra novou střechu, proč by nemohla mít nové lakování – kamarád měl ze SSSR elektrickou stříkací pistoli asi za 100Kč, a tak vznikl první vlastní lak. Protože jsem nechtěl a ani v té době neuměl sejmout blatníky a kufr, barvy na voze byly rozloženy jen tak, jak bylo možné jiné části auta zakrývat. Proto mělo autíčko - v té době se mi zdálo že veselou – červenou barvu a barvu slonové kosti. Kamarádi mě přezdívali: pohotovostní vozidlo dopravních podniků – takové to byly „autobusové“ barvy!Autíčko v těch bláznivých barvách vypadalo vesele a líbilo se, takže jsem později tuto barevnost potvrdil v kvalitnějším provedení. Jak ale člověk stárne, mění vkus a žebříček hodnot, najednou zjistí, že se s takovým lakem prostě jezdit nedá! Pochopil jsem ženu, která říká, že v těchhle šatech prostě nemůže na ulici…
Dotazem v Kopřivnici jsem zjistil, že prvním majitelem vozu z celkově sedmi dalších byl MUDr. Károl Tildy z Bratislavy. Vůz byl dodán zákazníkovi po dvou měsících od objednávky v červnu 1934. Byl čokoládově hnědý s lehkým odstínem do fialové.
V lednu 2003 jsem si prohlížel telefonní seznam Bratislavy a narazil jsem na jméno MUDr. Katarína Tildy. Byl to jediný bratislavský klient telekomu s tímto příjmením. Říkal jsem si, že by to byla úžasná náhoda…., ale sedl jsem a napsal na uvedenou adresu. Po šesti týdnech jsem dostal neuvěřitelně milý dopis od dcery pana dr. Tildy, který skutečně moji Tatru 57 v roce 1934 koupil. Dozvěděl jsem se, že si ji koupili novomanželé Tildyovi, kteří měli v dubnu svatbu. Těsně před II. světovou válkou pak s vozem podnikli „dovolenou snů“, jak píše dcera původního majitele, která se v té době ještě nenarodila. Projeli Maďarsko, Rakousko až do Jugoslávie, kde strávili poslední mírové léto. Tatra vyjela na Grossglokner a celou cestu zvládla bez nehody a poruchy. Doufám, že se možná jednou též dozvím,zda rodiče vůz prodali nebo jaký byl jeho osud. Snad jim měl být ukraden při postupu fronty Lučencem, zřejmě v roce 1944 nebo zkraje roku 1945. Tatra bývala miláčkem jejího staršího bratra, který se v ní rodičům často schovával.
Černobílou fotku z čelního pohledu v roce 1973 udělal známý fotograf Večerní Prahy pan Standa Tereba.Třetí černobílá fotografie již patří do série fotek, které jsem získal od paní doktorky Tildyové. Otec paní Tildyové něco seřizuje na rozdělovači během rodinného výletu mezi lety 1935-38, další snímek patří do záběrů z přejezdu Alp při výletu na Jadran v roce 1938 - naši Tatru 57 předjíždí malý Stayer, na dalším snímku je malý syn Tildyů s Tatrou v pozadí a tentýž chlapec před vozem T57 s registrační značkou S (jako Slovensko) 36 093.
Další snímek je opět z přejezdu Alp - vpravo je jen lehce zachycena část kufru naší T57 a před ní nějaký otevřený vůz s rakouskou SPZ s lidmi nabalenými i v létě do kabátů při čekání na vyčištění vjezdu do alpského tunelu. Tunely se na noc zavíraly, aby do nich vítr nenafoukal sníh. Na průčelí tunelu stavitelé vytesali IN TU DOMINE SPERAVI - v tebe Pane věříme! Na horských silnicích té doby toho měli zapotřebí i v létě.Zajímalo by mne, zda tyto trasy byly sjízdné i v průběhu zimy...Na posledním snímku jsou souputníci Tyldyových na cestě k moři, rodina se Škodou 422 nebo 430. (8/04)
