V roce 1930 si koupil statkář Václav R. z Dolního Plesa za 40 tisíc Tatru 12. Dvoudveřovou, s černými blatníky a kabinou a tmavohnědou žehličkou kapoty. Byla to velká sláva a radost. Rodina se dvěma syny moha cestovat a těšit se z výletů. Jak rodiče stárli, stále více se staral o vůz syn Vlastimil, v té době již úspěšný komerční inženýr. Jak velela tradice, jeden z bratrů dostal vzdělání, druhý grunt. Po bolševickém převratu se však zásadním způsobem změnily poměry – rodiče i bratr s dědičným gruntem přišli o majetek, syn Vlastimil, jako potomek „kulaka“, později přišel o práci. Rodině zůstala Tatra, která stárla rychleji než její pán. Nebyl ještě čas veteránů a jejich renovací, byl čas nových a „starých“ automobilů. Na ty staré si ti z těch nových ukazovali prstem: „Proč se tak vlečeš?“ Později se pan inženýr stal penzistou a i jeho autíčko se dožilo veteránského, kmetího věku. Pro řidiče už bylo obtěžující pokaždé vůz balit do plachty na parkovišti na sídlišti a na zimu ho převážet do tchánovy stodoly v Opočně. Pan inženýr se rozhodl. Bolestně, ale rázně. Vůz půjde z domu! Byl první rok po sametové revoluci, nebylo nic snazšího, než najít nedočkavého kupce z Německa. A tak Tatra cestovala daleko, daleko na korbě transportního náklaďáku. Ten příběh ale nemá šťastný konec. Pan inženýr vše, co utržil, uložil do jedné malé kampeličky. Možná se jmenovala stejně jako ta, co v ní spořil jeho tatínek. Ale úředníci už tam byli jiní. Jednoho dne se pan inženýr dozvěděl, že žádné peníze uložené v kampeličce už nikdy neuvidí…(7/04)